5 mýtů o výchově dětí

Každý rodič chce pro své dítě to nejlepší a hledá správný přístup k jeho výchově. Opíráme se o vlastní intuici, zkušenosti našich rodičů i nové psychologické výzkumy, které například vyvrátily představu o přínosu tělesných trestů. Ve kterých dalších oblastech se naše představy o výchově rozcházejí se zjištěními odborníků?

Sourozenci mají stejné rodiče

Také vás někdy napadlo: "Jak mohou být děti, které mají stejné rodiče a stejnou výchovu, tak odlišné?" Jeden sourozenec vede firmu, druhý propadne závislosti. Jedna je průbojná, druhá celý život bojuje s pocitem, že na ni nezbylo místo.

S vysvětlením přichází dr. Gabor Maté, kanadský lékař a specialista na léčbu závislostí. Ve své knize "Roztěkaná mysl" píše: "Dalo by se říct, že žádné dvě děti nemají úplně stejné rodiče, protože rodičovství, jehož se každému z nich dostává, se může v podstatných ohledech lišit."

Čím? Velkou roli hraje pořadí narození. První dítě zažívá plnou pozornost rodičů, ale i jejich nejistotu. Další děti přicházejí do rodiny, kde jsou rodiče zkušenější, zároveň však unavenější a jejich pozornost se dělí mezi sourozence.

Vliv může mít i pohlaví a očekávání, která si s ním společnost spojuje. Rodiče jsou možná opatrnější na dceru, protože "víte, jací kluci jsou", zatímco syna po krátké instruktáži zahrnující ochranu a banán, případě význam slova "ne", vypouštějí ven s delší večerkou. Dcera pak může prožívat omezení a závidět bratrovi volnost. Bratr si naopak stejnou volnost může vyložit jako nezájem rodičů o jeho život – a nést si z toho smutek.

Důležité jsou také osobnostní rysy dítěte. Hlasité, zvídavé a extrovertní dítě může od dobře míněného, ale přetaženého rodiče často slyšet výčitky, moralizování nebo poučování – a získat pocit, že je rodič "pořád nespokojený". Klidnější introvertní dítě může se stejným rodičem zažívat mnohem tišší a méně konfliktní vztah.

Gabor Maté k tomu dodává: "Nestačí, že rodiče všechny své děti milují stejně. Každé dítě jejich lásku a péči zažívá jinak a svým temperamentem v rodičích také vyvolává jiné reakce."

Je třeba být k sourozencům féroví

Anička dostala zmrzlinu, takže Martínek ji musí dostat také. Jedeme na hory? Jedou obě děti – a obě dostanou lyže i lyžáky. Tak je to přece spravedlivé, a tedy správné.

Jenže tím dítěti dáváme najevo, že není podstatné, co samo potřebuje nebo po čem touží, ale především to, co dostal někdo druhý. Jak píše psycholožka Becky Kennedy ve své knize V jádru dobří: "V rodině se neřídíme tím, aby každý dostal totéž, ale individuálními potřebami každého dítěte."

Ano, když dáte pětiletému dítěti zmrzlinu a mladšího sourozence se zeptáte, co by chtěl, v jedenácti případech z deseti odpoví, že také zmrzlinu. Učit se naslouchat vlastním přáním je dlouhý proces – mnozí dospělí se to ostatně nenaučili dodnes.

Právě proto má smysl v tom vytrvat. A pokud je něco, co stojí za to mezi děti rozdělovat opravdu spravedlivě, pak je to naše pozornost k jejich životu a čas, který s nimi trávíme.

Děti potřebují kamarády

Přání rodičů, aby jejich děti měly kamarády, často doprovází obava: "Co když se chytí špatné party?"

Podle vývojového psychologa Gordona Neufelda toto riziko výrazně roste tehdy, když dítě nemá pevné vztahové ukotvení u dospělého. Děti mají podle něj vrozenou potřebu získávat od někoho směr a orientaci. Jak píše společně s Gaborem Maté v knize Držte se svých dětí: "Děti mají vrozenou potřebu hledat orientaci u zdroje autority, blízkosti a vřelosti."

Když takový vztah chybí, dítě si instinktivně hledá jiný orientační bod. Podobně jako se osiřelé káče může připoutat k nejbližšímu pohybujícímu se tvoru či objektu, může se i lidské dítě začít orientovat především podle vrstevníků. To se stává častěji, pokud jsou rodiče dlouhodobě zahlcení prací, vlastními problémy nebo pro dítě nejsou emočně dostupní.

Problematické ovšem je, že vrstevníci jsou nezralí jedinci, kteří nenabízí bezpečný a plně láskyplný vztah. Přijetí mezi kamarády je často vrtkavé. Dítě se rychle učí přizpůsobovat, aby zapadlo, a když vrstevníci přijdou s riskantními nápady, jen obtížně říká "ne".

Orientace na vrstevníky s sebou přináší řadu problémů. Pro rodiče je pak složitější předávat dětem svou kulturu, hodnoty a zvyklosti. Větší prostor naopak získávají pochybné myšlenky šířené internetem, tlak na předčasnou sexualitu nebo neustálý zápas o přijetí ve vrstevnické skupině, který může přispívat k úzkosti, frustraci i hněvu.

Oslabení vztahu mezi dítětem a rodiči přitom může představovat také jeden z rizikových faktorů agresivního chování. Světová zdravotnická organizace mezi rizika násilí mladých lidí řadí "nízkou míru vztahového pouta mezi rodiči a dětmi", malé zapojení rodičů do života dítěte i vliv delikventních vrstevníků. Internetové prostředí může tyto vlivy dále zesilovat.

Neznamená to, že bychom dětem měli kamarády zakazovat. Gordon Neufeld spíše doporučuje vyvažovat čas s vrstevníky společnými aktivitami s rodiči a dalšími důvěryhodnými dospělými. Pomoci může i přátelství s rodiči kamarádů, aby děti vyrůstaly ve společenství, kde jsou přirozeně přítomni lidé různých generací.

Dětský vzdor je boj o moc s rodičem

Mladá maminka nabízí v letním parnu holčičce místo holínek sandálky. Děvčátko rozhodně kroutí hlavou – za žádnou cenu se svých holínek nechce vzdát. "Začalo nám období vzdoru," komentuje maminka a ptá se, proč musí být její dcera tak tvrdohlavá.

Dětský vzdor ale nemusíme chápat jako schválnost. Gordon Neufeld a Gabor Maté pro něj používají pojem protivůle : "Je instinktivní, automatický odpor vůči jakémukoli pocitu, že jsme do něčeho nuceni," píší v knize Držte si své děti. Spouští se ve chvíli, kdy dítě cítí, že je ovládáno, tlačeno nebo nuceno podřídit se vůli někoho jiného.

Tento instinkt plní dvě důležité funkce. Tou první je ochrana. Když na dítě tlačí někdo mimo jeho bezpečný vztahový okruh, instinktivně se stáhne a odporuje. Díky tomu jsou malé děti přirozeně opatrné vůči cizím lidem a nenechají se snadno vést každým, kdo jim začne něco přikazovat.

Druhou funkcí je rozvoj samostatnosti. "Ne, chci to zkusit sama." Tím, že dítě kolem sebe staví hradbu z častého "ne", postupně objevuje vlastní vůli a učí se rozlišovat, co chce, co nechce a co už zvládne bez pomoci.

Obecně platí, že čím větší tlak vyvíjíme, tím silnější odpor zpravidla vyvoláme. Jak autoři poznamenávají, už samotná skutečnost, že je pro nás určité chování důležité, může způsobit, že se dítěti bude chtít o to méně. Místo přímého střetu proto často lépe funguje hra: "Vsadím se, že se neoblékneš rychleji než já." Nebo: "Kdo bude poslední v autě, je paprika."

Pokud rodiče často používají psychický nebo fyzický nátlak, mohou postupně oslabovat vztah, ze kterého vyrůstá přirozená ochota dítěte nechat se vést. Neufeld a Maté jako nejlepší odpověď na dětskou protivůli považují pevnější vztah s rodičem a menší spoléhání na sílu. Když se rodič dostane mimo bezpečný vztahový okruh dítěte (například přilnutím k vrstevníkům), může malý člověk vzdorovat podobně, jako by čelil tlaku cizího člověka.

Samozřejmě jsou situace, kdy je musíme obléknout nebo odnést do auta i proti jeho nebo její vůli – například když spěcháme k lékaři. Takové chvíle by ale měly odpovídat potřebě situace a neměli bychom jich zneužívat čistě k vlastnímu pohodlí.

Odměny a tresty jsou nástroje pro zvýšení výkonu

O zbytečnosti trestů se snad není třeba dlouze rozepisovat. Trest možná krátkodobě zastaví určité chování, ale dítě především učí bát se následků – ne rozumět sobě, situaci ani druhým lidem. Navíc oslabuje právě to, z čeho výchova vyrůstá: vztah mezi rodičem a dítětem.

Často trestáme děti za věci, které ještě vývojově nedokážou zvládnout. Stejně jako nemá smysl trestat půlroční miminko za to, že neumí chodit, nemá velký smysl trestat pětileté dítě za to, že ještě neumí unést svůj vztek. Nejde o zlomyslnost ani manipulaci, ale o nezralost. Dítě k tomu prostě ještě nedorostlo.

Možná překvapivě podobné riziko nesou i odměny – hlavně ty konkrétní, hmotné a předem slíbené za určité chování. Ano, odměna může krátkodobě zvýšit ochotu dítěte něco udělat. Jenže vnější motivace může zároveň oslabovat tu vnitřní.

Dnes již klasický experiment psychologů Marka R. Leppera, Davida Greena a Richarda E. Nisbetta, publikovaný roku 1973 ve studii Oslabování vnitřního zájmu dětí vnější odměnou: test hypotézy nadměrného ospravedlnění, ukázal právě tento efekt. Děti, které rády kreslily, byly rozděleny do tří skupin: jedné byla za kreslení předem slíbena odměna, druhá dostala stejnou odměnu až dodatečně a bez předchozího očekávání, třetí nedostala nic. Při pozdějším nenápadném pozorování se ukázalo, že děti, kterým byla odměna předem slíbena, kreslily z vlastní vůle méně. U dětí ze zbývajících dvou skupin se zájem významně nesnížil.

To ovšem neznamená, že bychom neměli projevovat zájem nebo dítě povzbuzovat. Rozhovor nad jeho výtvorem, sdílená radost či nehodnotící zpětná vazba nejsou totéž jako předem slíbená odměna za výkon. Pozdější výzkumy naznačují, že pozitivní zpětná vazba může vnitřní motivaci podporovat, zejména když dítěti pomáhá vnímat vlastní pokrok a schopnosti, aniž by na něj vytvářela tlak. Rozdíl tedy spočívá v tom, zda posilujeme jeho vztah k samotné činnosti, nebo ho učíme směňovat své chování za odměnu. 

Spolupráce s médii: Tento článek vyšel 18. 8. 2026 v magazínu Styl pro ženy, který vychází jako příloha deníku Právo. Publikováno pod jménem Petr Bernardy.